Přiznání

Ahoj, jsem Ró Mondryk, a jsem dospělé zraněné dítě.

''Ahoj Ró!'', odvětí další účastníci terapeutické skupiny.

Jako malá jsem musela rychle dospět, začít se chovat jako dospělí, abych si zajistila krom jejich obecné pozornosti jejich lásku a uznání. Jako jistě většina z vás ostatních na mě bylo naloženo jako na malé nevinné dítě mnoho požadavků, očekávání a povinností. Krom vyžadování dobrých známek, slušného chování, a vyhovění dospělým pro mě platilo pravidlo, které se se mnou táhlo většinu života jako svatý zákon - neprojevovat nepříjemné emoce, konkrétně nemít je vůbec.

Doma, jak to určitě taky znáte, je vždy plno práce, stejně jako všude a ve všem, vždy může být větší pořádek, víc vypraného prádla, uspořádanější zahrada, čistší sklep nebo kotelna, vyluxovanější auto, rovněji zarovnané komínky oblečení, lesklejší koupelna, pečlivěji zametené schodiště. Dítě vždy může mít lepší známky, být víc pracovité, nebo poslušnější. Nikdy není nic 100%. Co když se od Vás ale očekává výkon na 100% a dokonalost?

Prostředí a atmosféra, ve které jsem vyrůstala ode mě nonstop vyžadovala být v pozoru, připravena k činnosti, výkonu práce, plnění úkolů a být poslušnou hodnou holčičkou. Zábava a odpočinek bylo něco zakázaného, nepatřičného - něco, co si nemůžu dovolit, a za co bych se měla stydět. Luxus, který si musím zasloužit, až splním, co je třeba.

Pozornost jsem dostávala hlavně, když ode mě bylo něco vyžadováno, když jsem se provinila/nesplnila očekávání, až pak, když se mi něco povedlo, a nejméně, když jsem byla smutná, a něco mě trápilo (protože co mě jako může jako dítě trápit, z čeho jako můžu být smutná, vždyť jsem dítě). Uznání a pochvalu jsem dostala, když jsem splňovala představy o hodné holčičce - plnila jsem své úkoly, a dělala, co se po mě chtělo. Když jsem uspěla v něčem, co bylo důležité pro mě samotnou, bez větší pozornosti jsem dostala reakci ''Hm, hezký.'' Vzorec lásky, který jsem v rodině okoukala, a naučila se byl založený na podmínkách (rozhodně nešlo o bezpodmínečnou lásku). Určitě to taky znáš. Buď se chováš dobře, a dostaneš odměnu, nebo se chováš špatně, a přijde trest. Černobílá, buď a nebo. Jsi buď hodná, nebo špatná. Vzorec, který mě řídil mi podvědomě vsunul představu, že si lásku musím odpracovat a zasloužit. Nejen lásku. Pozornost, uznání, a přijetí. Že jen, když budu taková, jakou mě ti druzí chtějí mít, jen pak mě přijmou, budou mít rádi a budou se mi věnovat. Jak brzy může dojít k tomu, že se člověk stane někým, kým není, jen aby ho měli rádi.

Když jsem se nechovala podle představ, byla jsem porovnávána s jinými dětmi, které byly ''dokonalé''. Vštípila jsem si, že je se mnou něco špatně, že jsem špatná, zlobivá holčička, a že každý další je lepší, než já. Tím, že na mé ''nedostatky'' bylo pravidelně upozorňováno, nešlo je nevnímat, získala jsem pocit, že to na mě vidí každý, jak jsem špatná, jako bych to měla napsáno na čele.

Asi vám nemusím vysvětlovat, jaké má takové nastavení následky. Tyhle programy mi nastavily takové myšlení a následně přístup, kdy jsem se stala závislou na pozornosti, lásce, uznání, ale i práci/aktivitě/výdeji energie. Kdy jsem zažívala vztahy, kde jsem si snažila ze všech sil lásku zasloužit - konala, konala, snažila se plnit to, co by správná partnerka měla, byla nonstop připravená na kritiku, ale i ignor a tichou domácnost. Tím, že jsem to považovala za ''normální'', jsem sama tohle prostředí tvořila. Partner po mě tyhle činnosti ani nevyžadoval, ale já znala jen tenhle přístup. Když pak nepřicházela kritika, ale ani pochvala, mátlo mě to, sama jsem vyvolala konflikt, protože jakto, že nedostávám to, co bych měla, když splňuju kolonky, které přece vedou k úspěšné misi - získání lásky.

Vnitřní přesvědčení, že jedině práce a plnění povinností je cestou k úspěchu a harmonickému životu, mě nejednou dovedlo na pokraj fyzických a mentálních sil, a vyhořela jsem. V jeden moment, kdy jsem se věnovala 3 zaměstnáním najednou (v domněnce, že odměny, pozornost, uznání stále nepřichází, a tedy nejspíš dělám málo), přišla facka v podobě mého prvního pobytu v nemocnici - operace slepého střeva a nález nezhoubného nádoru (endometrióza, viz předchozí článek na blogu). Najednou jsem byla zastavená, bez práce, činnosti, bez možnosti naplňovat své povinnosti hodné holčičky.

Jasně mi to dalo najevo, že takhle fakt ne!

Když se mi nedařilo získat lásku, pozornost, uznání a přijetí od partnerů, kompenzovala jsem si to prací. Život, a osud mě přirozeně dovedli k činnosti, kde můžu využít svou citlivost a empatii. Stala jsem se někým, koho jsem sama potřebovala, když jsem byla malá - někým, kdo naslouchá, kdo vidí přednosti i slabosti, a oboje uznává za přirozenost, někým, kdo utěšuje, poskytuje rady a vedení, když si ostatní neví rady, někým, kdo tu je a má upřímný zájem o ty druhé. Jelikož sama vím, jaké to je být sama, nemít nikoho, kdo nabídne pomocnou ruku, komu se lze svěřit, nebo získat emoční podporu - soucítím s těmi, co to mají podobně, a pro ty tu jsem. Jenže i to bylo, a částečně je stále postaveno na stejném vzorci - takhle naplním tu vnitřní prázdnotu. Budu pomáhat ostatním, a jejich pochvala, a pozornost mi vynahradí to, co mi tak moc chybělo jako dítěti.

Dělá mi to dobře, ráda pomáhám, a mám radost, když to, co dělám má pozitivní efekt - pak mám pocit, že je vše v pořádku, že jsem dobrá, a v pořádku. Pak stačí jeden nesouhlas, jedna kritika, jeden neúspěch, a pomalu to pohltí vše dobré, protože to je můj vzorec. Průser má horší následky, než úspěch, že jo. Každé škobrtnutí, pochybení, neúspěch nebo vysílení mi přináší pocit viny, vrací mě do dětství, kde jsem za podobné zmetky byla trestána, ale hlavně následovalo popření, odmítnutí, souzení, a pak ticho, ignor a dusno.

Zákon, který zakazoval nejen projev, ale hlavně pocit nepříjemných emocí, mi bohužel nepomohl tyto pocity neprožívat, jen zapříčinil, že jsem se s nimi celou dobu prala uvnitř, sama, v tichosti. Bála se je projevit, vinila se za to, že je vůbec cítím, natož, abych si dovolila se s nimi svěřit, nebo si dokonce říct o pomoc. Byla jsem tedy navenek milé, usměvavé děvče, co je vždy ochotné pro někoho něco udělat. Jednu dobu mi říkali, že jsem sluníčko, a tím, že jsem své negativní pocity popírala, jsem s tím souhlasila, byla jsem v pořádku, svět byl v pořádku, byla jsem hodná.

To se mi do života promítlo tak, že jsem dusila nejen své přirozené skutečné pocity, ale tím i emoční potřeby - být vyslyšena, přijmout pomoc, získat podporu, a lásku. Do dnes mám pocit, že svěřovat se někomu je špatný nápad, a i když to udělám, cítím pocit viny, že s tím obtěžuju, ale hlavně vina za to, na co si vůbec stěžuju, dyť o nic nejde, na co si tak já můžu stěžovat, nemám důvod se trápit.

O to víc, když jsem se svěřila, jsem se pokaždé cítila jako malá holka, co čeká na výprask, na popření svých pocitů, na výsměch a na odporoučení do pokoje, abych se uklidnila, a ono to bude dobrý. Dalšími následky takového nastavení je mimo jiné také neschopnost stanovovat si hranice vůči světu kolem. Jelikož jsem se bála dát najevo své nepříjemné emoce, ale i názor, popírala jsem sama sebe, když jsem říkala ano na to, co se mi nelíbilo. Bála jsem se oponovat, nesouhlasit - tak tě rádi mít nebudou. To často dopadalo tak, že jsem dělala věci, které mi byly nepříjemné, nebavily mě, jen z nutnosti, a kvůli neschopnosti a chybějící odvaze postavit se sama za sebe, a vyjádřit se!

Co teprve, kdybych odmítla pomoct někomu? Uf, katastrofa. Viník na doživotí.

Vštípení přesvědčení, že odpočinek a zábava je luxus, pasivita ostuda, mé pocity a názory nereálné, nepatřičné, bez hodnoty, a má hodnota závislá na tom, jak užitečná můžu pro druhé být, ze mě udělalo uzavřenou, sebepopírající, rozdávající služebnici. Své ''služby'' jsem pak byla schopná doslova vnucovat, protože to je přece to, co se po mě chce, pomáhat, sloužit, tak proč nechtějí, abych to pro ně dělala, abych jim sloužila? Jsem špatná, jasně. Vnucovala jsem svou péči partnerům, a očekávala získání ''odměny''. Vnucovala jsem své služby a pomoc lidem kolem sebe, i když o ní nežádali.

Výsledek? Odmítnutí.

V rámci práce jsem se bála říct si o odměnu, přidání, bála se dát najevo nevyhovující podmínky, natož třeba požádat o volno, nebo říct ne na směnu navíc. Sebezapření level profíkdebil.

Celé toto nastavení mi doposud přineslo silně zakořeněný pocit smutku, samoty, nedostatečnosti, studu, viny, odmítnutí a neviditelnosti. Všechno to maskuju úsměvem, a aktivitou, přítomností, aby náhodou má absence nevyvolala podezření. Nosím masku, abych byla pro vnější svět přijatelná a v pořádku.

Dělá mi to dobře? Ani hovno. Takže co?

Jebat!

Nemusím naplňovat cizí potřeby, očekávání a podmínky.

Nežiju, abych plnila povinnosti, které mi zadá někdo mimo mě.

Nesouhlasím s láskou založenou na podmínkách. To není láska, ale byznys.

Lásku si nemusím zasloužit, nebo odpracovat.

Mé nepříjemné pocity nejsou špatné.

Mé starosti, trápení, názory a pocity mají stejnou váhu a hodnotu jako ostatních.

Mé pocity jsou na místě.

Na mém názoru záleží.

Mám právo mít vlastní názor, nesouhlasit, říct ne.

Můžu odpočívat, a dopřát si radost, když chci.

Nemusí mě mít každý rád, a nemusím být pro každého dobrá.

Můžu projevit své slabosti, být zranitelná, říct si o pomoc.

Mám právo být viděna, vyslyšena.

Zasloužím si lásku, podporu, uznání, úctu a pozornost.

Jsem dost dobrá.

Záleží na mě.

Nemusím pracovat do vyhoření, jen abych naplnila cizí očekávání.

Nemusím pomáhat každému, kdo o to projeví zájem.

Není mou povinností tu být pro každého.

Můžu jen být.

Nemusím dělat vůbec nic, abych byla hodna lásky.

Fuu, a je to.

''Skvělá práce Ró, jsme moc rádi, že jsi s námi sdílela svůj příběh. Vyžadovalo to jistě hodně odvahy. Tady tě přijímáme takovou jaká jsi, máš naší podporu.'' oznámila vedoucí terapeutické skupiny. ''Má někdo podobný příběh jako Ró?'' ''Co si z něj může každý z nás vzít za ponaučení?''

Skrz práci s lidmi, sdílení vašich příběhů vím, že nejsem jediná, kdo jel/jede na podobným programech. Hlavním impulzem k napsání tohoto článku pro mě dnes byla silná úzkost mého vnitřního dítěte, které den za dnem pomáhá ostatním, ale na něj se zapomíná, chtělo mojí pozornost, a hlavně chtělo být vidět tak jak je. Udělala jsem pro ní, pro sebe to, co potřebovalo už tehdy - projevit sebe sama naplno, se vším všudy. Ukázat svou pravou tvář a ventilovat své skutečné pocity.

Tím, že mi své příběhy svěřujete i vy, stáváte se zranitelnými, s důvěrou, že vás nebudu soudit, přišlo mi fér udělat totéž. Sdílet aspoň část svého příběhu, být taky jen člověkem, tak jak jsem, bez filtru, masek a her.

A účelem č. 2 je ujistit vás, že nejste sami, že je v pořádku se cítit jak se cítíte, říct si o pomoc, být sami sebou, dovolit si vypnout, procítit negativní pocity. Třeba to někoho inspiruje k tomu, udělat taky tenhle krok, jebat na tyhle programy. Uvědomit si, proč se chováme, jak se chováme, a krok po kroku si nastavit programy nové, harmoničtější a fungující. Dodat vám podporu v tom, že jste skvělí, úspěšní, v pořádku, a hodni lásky takhle jak jste a nemusíte pro to být někým jiným.

Mír a lásku!

♥