Stalo se ti někdy, že tvé city k určitému člověku rázem z kamarádství přerostly v něco víc? Že z jednoho nenápadného, milého, nezáměrného gesta si tvá mysl vytvořila sněhovou kouli, a jako lavinou spustila veškeré tvé podvědomé, potlačené, nepřijaté, nezahojené emoce? Stalo se ti někdy, že ses nezdravě upnula na někoho, kdo neprojevil záměrně ani špetku opětovaných sympatií? Že i když jsi věděla, že to v nejhlubší podstatě takhle nemá být, stejně jako by nešlo se do toho nevracet? Měla jsi někdy pocit, že jsi našla TOHO PRAVÉHO, byla si tím tolik jistá, že to bylo silnější než ty? Že ti ty pocity a myšlenky nedávaly spát? Že nešlo jinak, než se k tomu vracet a zjišťovat, proč to nefunguje, proč tě odmítá, proč není stejně iniciativní a kontaktní jako ty? Stalo se ti někdy, že ses stala, byť nezáměrně, závislou na vztahu, který tobě i protějšku spíš škodil? Znáš ten pocit, když jsi jako uvězněný ve své vlastní mysli, a i když chceš konat na základě jiných principů, které by byly mírumilovnější, jsi její obětí a z jejího sevření jako by nebylo úniku? Ať už máš zkušenost z pohledu toho, kdo náhle začne cítit víc a je v pozici toho, kterému není opětováno, nebo z pohledu toho, kdo je z ničeho nic v pozici někoho, po kom ten druhý jde, nahání ho a projevuje přespříliš nevyžádané pozornosti, tyhle řádky by ti mohly pomoci pochopit, co za tímhle vším může být.
Jak už nejspíš víš, v životě potkáváme vždy přesně takové lidi, které v tu chvíli potřebujeme. Nám se může zdát, že je to hloupost – nepotřebuji přeci potkávat agresivní, zaujaté, nebo arogantní lidi. Pravdou však je, že Vesmír ví mnohem líp než my, co doopravdy potřebujeme. Ať už jsme v situaci/kontaktu/vztahu s jakýmkoliv člověkem, a ať už se k nám chová jakkoliv, je nám zrcadlem. Neznamená to doslova, že když potkám blbce, nejspíš jsem sama blbec. Jde o naší reakci na setkání, jednání s takovým člověkem. Pokud mě rozčiluje, je skutečně on příčinou toho, proč jsem se rozčílila? Nemusí to přece dělat schválně, aby mě naštval a už vůbec jemu samotnému nemusí přijít, že udělal/řekl něco, co by bylo důvodem k naší nepříjemné reakci. Takový člověk nám zrcadlí naše podvědomí, naše skryté tendence, reakce, které pramení z podobných situací v minulosti, které jsme nepochopily a nepoučily se z nich, nezpracovali a nepřijali je – tak jak jsou, aniž bychom na ně museli nějak reagovat. Taková setkání nám ukazují ty slupky nás samotných, které mají těmito reakcemi vyjít na povrch, zvědomit se nám, abychom s nimi mohli pracovat. A pokud přesně v tu chvíli vylézají, nejspíš právě v tu chvíli je potřeba s tím začít něco dělat.
Všechna setkání jsou osudová. Ať už jde o známost x-letou, nebo krátkodobou. O člověka, který do našeho života vnáší lásku, podporu, světlo, nebo o člověka, který je nám od začátku nepříjemný, ale jaksi s ním potřebujeme být v kontaktu z jakýchkoliv důvodů. V obou případech nám předávají něco cenného – lekci o nás samotných. Někteří lidé vstupují do našeho života, chovají se k nám způsobem, který nás ponižuje, abychom si jasněji urovnali sami v sobě, co si zasloužíme a jaké jsou naše hodnoty a hranice. Něčí urážlivé chování nás směruje k tomu, naučit se věci nebrat příliš osobně. Setkání s blbcem nás učí pokoře, že ani my jsme nesežrali všechnu moudrost světa. Vlastně každé setkání nebo vztah nás svým způsobem vede k harmonii v nás samotných. K vyvážení protipólů našich vlastních postojů k sobě, k nim a k životu obecně.
Zkušenost, o které zde chci podat hlášení (#terapiesdilenim) a pomoct tak třeba byť jedinému člověku předejít podobným soužením, byla hlavně lekcí síly mysli, trpělivosti, rovnováhy, víry, a hlavně moudrosti o mě samotné. A tak se stalo, že jsem z konkrétních důvodů měla být přivedena do situace, ve které jsem měla poznat, jak silným pánem dokáže mysl být, pokud jí tuto moc dáme, ať už vědomě, či podvědomě. Jak dopadají činy vedené takovým nezkroceným, roztěkaným a sebestředným šéfem, kterému nevěnujeme dostatečnou pozornost a neusměrňujeme ho tak, aby nám sloužil jako nedocenitelný sluha. Jak to dopadá, pokud moc nad svým životem necháváme egu/mysli/ďáblu, a jak často si musíme nabít hubu, než nám dojde, že náš život nemá řídit naše hlava, ale srdce/duše/intuice - MY. Jak je ale zároveň těžké, leč jedno-duché, se z té moci vymanit, získat rovnováhu mezi těmito dvěma entitami, sloučit je v jeden kooperační tým, který pracuje efektivně pro nás, nikoliv proti. Osudová lekce, cyklus, který neskončí, nezmění svůj směr, dokud se sami nerozhodneme jinak. Kdy krmíme jednu myšlenku, představu, tak dlouho, dokud nám z toho nepraskne hlava, nedojdou nervy a nevykrvácí srdce, VLASTNÍM PŘIČINĚNÍM. Jsou to lekce, které nám ukazují naše vlastní zásoby trpělivosti a mentální zodpovědnosti za svůj život. Jsme v takovém bludném kruhu ''drženi'' tak dlouho, dokud nám nedojde jejich pointa. Jistě chápeš, co mám na mysli. Hodně lidí si v životě neví rady ve svých vlastních bludištích: ‚,Nevím, jak to, ale lepí se na mě furt stejné typy chlapů.‘‘, ‚,Je to divný, ale každá mě stejně vždycky nechá.‘‘, nebo třeba ‚,Stejně to vždycky dopadne stejně.‘‘ Děje se tak proto, že nám osud přivádí podobné situace do života tak dlouho, dokud nepochopíme jejich poselství, jejich lekci, pointu, ponaučení. Dokud nám nedojde, CO V NÁS přitahuje stále stejné typy partnerů, JAKÁ NAŠE STRÁNKA od nás partnery odrazuje a proč, CO DĚLÁME STÁLE STEJNĚ ZATVRZELE, že naše vztahy/situace dopadnou vždy tak, jak nechceme, nemůže se nic změnit. Pokud nepochopíme, co my sami děláme ‚špatně‘, jaké naše vlastní vzorce nás drží v těchto bludných kruzích, nerozluštíme hádanku. Bez jejího rozluštění nemůžeme postoupit do dalšího kola, do vyššího levelu, do další životní etapy, která vyžaduje úspěch v té předešlé. Trošku GTAčko, ale v životě to s cheatama nefunguje. A i když podvádíme, vrátí se nám to, protože #karmajezdarma. Nová mapa, další volná cesta, upgradované možnosti se ti neukážou, dokud nezdoláš současnou misi. Ani by to nedávalo smysl. Jak bychom mohli postoupit do dalšího, náročnějšího kola, pokud jsme neuspěli ani v tom jednodušším. Na druhou stranu, jak bychom mohli chtít dosáhnout odměny za následující kolo, pokud jsme si nevysloužili ještě ani tuhle? To je trošku sobecké, ne? Takže budeš stále stát na současné hádance, luštit, motat se v jejím kruhu, dokud nepřijdeš na řešení, nevymakáš současné dovednosti, abys je mohl zužitkovat, až postoupíš dál.
Jak píšu na samém začátku, jde o jednostrannou zamilovanost, kdy se kamarád stal po jednom nenápadném, neúmyslném gestu z jeho strany, ''někým víc''. Ano, začalo to pocitem, které nás vedou správně, ale časem i po odplutí pocitu zůstává mentální připoutanost. Když cítíme něco, co nám dělá tak dobře a nejednou je to pryč, nechceme se toho pocitu pouštět, bojíme se, že už nikdy nepřijde zpět. Tady začíná role mysli, jako šéfa, který je opravdu mocný, kreativní, ale taky bezcitný. Pocit byl spojen s potenciálem, který probleskuje očima. Hloubka, loajalita, štědrost, dobrota a pokora. A tak se tohoto střípku moje mysl chytila a vykrystalizovala z něj celou lavinu, jednu velkou, přehnanou, leč ne nereálnou představu, kterou se rozhodla za každou cenu materializovat, dosáhnout jí. Šlo o člověka, který ve mně tímhle potenciálem podnítil mojí vlastní hloubku, kterou jsem podvědomě začala reflektovat na něj. Když někoho známe jako kamaráda, automaticky máme tendence si myslet, že se tímto způsobem chová i v jiných oblastech svého života. Opak může, i nemusí být pravdou, ale tahle domněnka není jednoznačností. Na základě poznatků o tomto člověku moje mysl přijala fakt, že takový doopravdy je, vždy a všude. Tyto kvality se v mém podvědomí spojily s mými vlastními nejniternějšími potřebami a vyvodili z toho nahoru mé mysli závěr – TO JE ON! Už jen toto nálepkování, škatulkování, natož pak samotné ulpívání, vyzvedávání někoho na tak důležitou pozici je dost nebezpečné. Idealizování někoho na základě pár zjevných charakteristik je iluze, produkt naší vlastní mysli. ‚Ten pravý‘ v nás často vyvolává pocity splněného snu, pocit bezpečí, zamilovanosti, představy všeho toho, co jsme si kdy přáli, ale také bohužel posedlost, která nám dojde v bodě, kdy je jedno co děláme, stejně to není opětované. Nejsme si dostatečně jistí sami sebou a tím, že lze to stejné ''najít'' jinde, kde by nám to bylo opětováno, a tak začneme dokazovat svou vlastní pravdu, prosazovat své přednosti, svůj zájem, vlastně se nevědomě ponižovat. Snažíme se druhého člověka změnit, přitáhnout ho na svojí stranu. Člověk, který nám naše city neopětuje, nevyžádal si takovou pozornost a už vůbec zodpovědnost, se proto může začít chovat chladně, odstrkovat nás, manipulovat námi formou drobných lží, ignorovat nás, atd. Manipulací a malými nepravdami mám na mysli např. fakt, že s námi takový člověk nespálí most, nevyžene nás natvrdo ze svého života, ale zároveň nás nikdy nepustí dovnitř. Drží si nás na bezpečné uzdě. Občas přitáhne, když cítí, že z vás může mít nějaký užitek a zase popustí, pokud se cítí ohrožen. Úsměvy, nenápadná laskavost, povrchní zájem na oko, za vteřinu totální opak. Takový člověk vždy ukáže jen tolik, kolik je pro něj bezpečné. Pozor, někdo takový ani nemusí vědět, že se takto chová, nemusí to ani dělat záměrně, ale o to nebezpečnější to může být. Pokud si takový narcista ve svém okolí nasazuje masku ‚toho hodného‘ a najednou se dostane do situace, ve které být takový není cestou, bojí se, že když sundá masku a ukáže pravou tvář, že se nějak prozradí, a tak stojí schizofrenně na hraně hodného-zlého, kdy ten největší hřích páchá sám na sobě, a ještě k tomu nevědomě využívá další lidi kolem sebe. Říkáte to správně – ‚,Ale on si to přece nevybral, on tohle nechtěl.‘‘ Správně. Ale jak víme, dost často jsme vhozeni tam, kam nechceme, protože se máme něco naučit. I když k nám osudové situace chodí samy, bez našeho vědomého rozhodnutí, dál je to všechno na nás, jak se ten osud v této konkrétní situaci vyvrbí. Záleží na našich vlastních rozhodnutích.
Jenže mysl je tak silná, že i přes projevy nezájmu, ignorace, ublížení a manipulace trvala na svém a obhajovala ty prvotní dobré stránky. I přes všechno chtěla prosadit, že má pravdu a všechny ostatní myšlenky a pocity trestala, protože podle ní nebyly správné. Uvěznila jsem se sama svým vlastním rozhodnutím ve vlastní hlavě, a zarytě se držela jedné konkrétní představy a nechtěla si sundat růžové brýle - #naivitalevelmilion. Znamenalo by to přece, že jsem selhala. Selhání nemá nikdo rád. Připustit si, že udělal chybu. Co je ale selhání, chyba? Pokud se člověk řídí svým srdcem, dělá vše, co může, aby získal to, po čem touží, chová se mile a štědře, na tom není nic špatného, to je obdivuhodné. Co už ale ani trochu obdivuhodné není, je posedlost. Co je posedlost? Když jsme tak pohlceni představou o konkrétním výsledku, že nekoukáme napravo, nalevo, a prostě děláme, děláme, děláme, přemáháme se, dokud nevyhoříme. I tam jsou možná záměry dobré, neškodné, ale tempo a způsob, jakými v takovém rozpoložení operujeme není ani trochu zdravý a vyvážený. Fyzicky a už vůbec ne psychicky a mentálně. Příklad: Matka může nade vše milovat své děti, chce pro ně jen to nejlepší (co si ona myslí, že je nejlepší). Dělá pro ně první poslední, aby jim zajistila vše, co potřebují. (Obdivuhodné.) Jenže jakmile matka dostane strach, začne svou péči projevovat přehnaně, přehnaně děti kontrolovat, úkolovat, tlačit na jejich vzdělání, držet zpět od konkrétních kamarádů, všímat si zbytečně věcí, které z jejího pohledu možná ohrožující jsou, ale dítě to vnímá jako nátlak. Není mu to příjemné, naopak ho to může obtěžovat, a tak si vytvoří odstup. V jejich vztahu se vytváří propast vzájemného střetu zájmů. (Neobdivuhodné.) Jiný příklad: Člověk, který má práci, která mu najednou nabízí východisko jeho finanční tísně. Má radost, že má konečně příležitost se z ní vyhrabat. Jelikož je za práci vděčný vzhledem k předešlé pozici nedostatku, pracuje na maximum. (Obdivuhodné.) Dokonce začne dělat práci navíc, mimo vlastní kompetenci, za kterou není placen, s podvědomou domněnkou, že by mohl získat víc. Nabízí se, jen aby měl větší šance být oceněn, a tedy sám sobě přišel hodný té hojnosti. Nevěří si, bojí se, že když dostatečně neprokáže své kvality, nebude oceněn. Bojí se, že pokud nebude oceněn, nebude mít dostatek. Nevěří, že si to přirozeně zaslouží, a myslí si, že si to musí vybojovat, obhájit, prosadit svou prací navíc. Ponižuje se, jen aby skrz ocenění ostatních měl sám o sobě lepší pocit. Kvůli práci není skoro doma, rodina ho postrádá, vztahy kolabují, zdraví mizí. (Neobdivuhodné.) Toto nejsou soudy, pouze příklady, přirovnání toho, jak každá situace má své plusy a mínusy, které se v konkrétních bodech prohodí, převáží jeden druhého. Na takových situacích je nejpodstatnější ROVNOVÁHA. Ani v jednom z výše popsaných příkladů není. Jde v každé chvíli buď o jeden extrém, nebo jeho extrémní protipól.
To, co je pro nás prohra, může být ve skutečnosti Vesmírným požehnáním. Zavřené dveře mohou znamenat, že tam pro nás není bezpečno, je to ochrana ze strany Vesmíru, který nás chce ušetřit zklamání. Zároveň nás k takovým dveřím přivedl, aby otestoval v tom, co si doopravdy přejeme, jak moc jsme ochotni na tom zapracovat, a jak moc si ceníme sami sebe na to, abychom odešli ve chvíli, kdy zjistíme, že za těmito dveřmi náš sen není. A tak, dokud jsem věřila, že TO JE TEN PRAVÝ, činila jsem dobrovolně rozhodnutí, která vedla k dosažení mé pravdy, získat ho. Veškeré projevy zájmu, péče, loajality, štědrosti, empatie, do bodu, kdy jsem vyhořela. Už nebylo, co víc dělat, co víc ze sebe vydat. Vydala jsem maximum. Hlavně maximum svého mentálního úsilí. Zaneslo mi to celou hlavu - myšlenkami, představami, pochybnostmi a strachy. Nejdříve převládaly ty nepříjemné myšlenky, že něco dělám špatně, nebo že něčeho dělám málo, a tak jsem zkoušela jiné způsoby, metody, dělala víc, pak zas něčeho méně, ale stále jsem DĚLALA, MYSLELA, byla aktivní po všech stránkách své bytosti. (viz https://romondryk.wixsite.com/romondryk/home/breakingpoint ) Chtěla jsem hlavně sama sobě dokázat, že za to stojím, za to ‚dostat šanci.‘ Nemyslete si, sama už díky Bohu vím, jak je to hloupé, naivní a směšné. Byl to proces náročný, ponižující, ale zároveň obrovsky obohacující. Nebýt těchto rozhodnutí, kdy jsem vyzkoušela všechno, odkrývala kousek po kousku každou část sama sebe, nikdy bych určité stránky sama sebe ani neobjevila, nevěděla o nich. Nedozvěděla bych se, čeho všeho jsem schopná, jaké jsou vlastně moje hranice. Díky odkrytí své duše a bytosti druhému člověku, jsem poznala sama sebe. Byť o to nestál, nepřijal to, tím, že jsem chtěla jemu ukázat, kdo jsem, jsem to teprve sama zjistila. Poskytl mi dokonalé zrcadlo. Ukázal mi přesně takové své vlastnosti, které mi mými reakcemi ublížení, ponížení, nezájmu, manipulace ukázaly stránky mě samotné, s těmito pocity spojené. Vypluly mi na povrch traumata z dětství a dospívání, minulosti obecně, kdy jsem se cítila ublíženě, odmítnutě, poníženě, přehlíženě. Zjistila jsem, co přesně uvnitř mě není zdravé, jaké části mě bolí. Že ten člověk, ať je jaký je, má právo se chovat, jak sám uzná za vhodné. Má vlastní důvody a předpoklady, životní cestu, která ho k tomu dovedla. Ale proč jsem já měla potřebu to dělat? Proč mám tendence se upínat? Proč mi ubližuje ignorace? Proč mám pocit, že ať dělám co dělám, nikdy to není dost dobré? Proč mám pocit, že nikdy nedělám dost? Že si lásku a pozornost musím zasloužit, vybojovat nebo prosadit? Proč se bojím pustit nějaké představy? Proč se bojím selhat? Vlastně o toho člověka vůbec nejde. Chápeme se? Ačkoliv nejde o nic, na co bych byla pyšná, a už vůbec ne o něco, co mi dělá radost, jsem za to obrovsky vděčná. Také jsem ráda, že dokážu připustit své vlastní nedostatky a přiznat si, že jsem byla upnutá, posedlá a přehnaná. Že jsem nerespektovala jeho hranice, že jsem nechtěla připustit možnost ''Ne!'' a dál vyžadovala něco, o co vlastně celou dobu prosila má duše mě - o pozornost, péči, úctu, lásku, podporu, uznání a zázemí. Přehlížela jsem sama sebe, to, že už jsem dostat dobrá a nemusím pro to dělat vůbec nic. To se mi prostřednictvím zkušenosti s tímto člověkem manifestovalo jako přehlížení a ignor z jeho strany. Nevidíš sama sebe, tak tě nemůže vidět nikdo jiný. Tečka. Takhle jedno-duše.
Tyhle bolavé, nepříjemné situace nám odkrývají naše vlastní rány. Není to cizí člověk, který nám je způsobuje, ony už tam jsou, a zkušenost s ním je v nás jen opět probudí. Není tedy důvod vinit někoho venku, ale podívat se dovnitř. Aha.. bolí mě ignorace, nezájem. Kdy v minulosti, kdy poprvé jsem se tak cítila, že ve mně tento pocit vznikl? Aha, je to z toho a toho, ok, chápu. Jedna hádanka vyřešena. Postupuji do dalšího kola. Aha.. myslím si, že si lásku nezasloužím a musím si jí nějak vybojovat. Kdo mi nasadil takovou normu do hlavy? Že by doma bylo pravidlem, že za ‚slušné‘ chování jsem odměněna láskou, a za to ‚špatné‘ chování jsem zůstala bez pozornosti v tiché domácnosti? Odměna a trest. Vyhovuje mi to? Musím se tím řídit? Nemusím, že jo. Chápu. Dobře, další kolo. Atd, atd. Těmito luštěnkami (ústavní humor, pozn.r.) postupně přicházíme na to, že nás život stojí celou dobu na špatných základech, a tedy není divu, že se nám sype pod nohama, nic se nám nedaří a padá vše, co může. Není to žádný trest, je to jen důsledek nestabilních základů. Jenže, stejně jako dům můžeš zbourat a postavit nový, tak svou mysl, podvědomí a život můžeš od základů změnit tím, že odstraníš a vyměníš stavební kameny. Vyhodíš cihly (myšlenky, vzorce, podmínky, hranice), které tě omezují, stahují, vyčerpávají, bolí, ničí, a nahradíš je novými, které ti budou přinášet lepší pocity, které ti otevřou nové obzory, přinesou úspěšnější výsledky, pozvednou tě, podepřou, poskytnou lepší oporu, lepší zázemí a bezpečnější podmínky k životu. Proces bourání, demolice starého domova, života může bolet. Zbavujeme se tím staré verze sama sebe, loučíme se se starými přáteli, kteří už teď přáteli nejsou, odcházíme ze situací, vystupujeme z komfortní zóny. Není to příjemné. Na druhou stranu, když stavíme nový dům, zařizujeme, upgradujeme, je v tom pocit nadšení, natěšení a zvídavosti, jak to bude vypadat, až to bude nové, jak tam bude útulno, příjemně, jak se tam budeme cítit, co vše nové tam můžeme zažít a koho nového tam pozvat. No ne?
Každý nový den, a každou vteřinu máme možnost udělat nové rozhodnutí. Buď je budeme činit vědomě a tvořit si svůj svět, jak sami chceme, nebo zůstaneme v nevědomí sami sebe a toto nevědomí bude rozhodnutí činit za nás. Pak to povede k výsledkům, následkům, za které se můžeme stydět, které se nám nelíbí, a které prostě nechceme. Myslím, že první varianta je lepší.
Každé setkání, ať se nám zdá zpočátku, nebo i postupem času jakkoliv zbytečné, bolestné, nepochopitelné, zoufalé nebo ponižující, je obrovským darem. Jeho pochopením a přijetím získáváme další velký kus své vlastní životní skládačky, vidíme podstatu velké části naší cesty a najednou i další velké množství nových příležitostí, které se nám tímto pochopením odkrývají. Jsou to aha momenty, žárovkové efekty, kdy najednou je jasno tam, kde do teď bylo šero a mlha. Najednou už nejsme ve tmě, ale vidíme světlo. To světlo bylo a je celou dobu uvnitř nás, jen bylo zamaskováno, zaneseno vrstvami prachu a špíny, která se tam usadila v průběhu celého našeho dosavadního života. Neviděli jsme ho, protože jsme neviděli ani tu tmu uvnitř, nechtělo a nechce se nám ponořit dovnitř a čistit, babrat se v minulosti. Jenže světlo je možné poznat jen a pouze v kontrastu s tmou, jak jinak bychom věděli, co je den, kdybychom neměli porovnání s nocí? Jedno bez druhého není. Protipóly, v dokonalé harmonii.
V každé chvíli máme na výběr. My sami jsme pány našeho života. My rozhodujeme. Jestli zůstaneme v podobných situacích a budeme se hnát za něčím, co před námi utíká, jestli budeme stíhat povrchní potřeby, jestli budeme ochotní se předřít, nebo jestli si dovolíme změnit názor, odejít z toho, co pro nás není mentálně a duševně zdravé. Jestli přijmeme stanovisko protistrany za své a přijmeme fakt, že nestojíme za pozornost, za upřímnost a pochopení, nebo jestli i přesto, že nás někdo nepřijímá přijmeme sami sebe. Proto pozor na to, co si přejeme, proč si to přejeme a co jsme ochotní za to zaplatit. Podívejme se dobrovolně ochotně do svého nitra, poslechněme své srdce, vnímejme varovné signály, uvědomme se své skutečné potřeby, a hlavně svou vlastní opravdovou hodnotu. Stojí nám ten nějaký sen za to, abychom se na něm předřeli? Nezasloužíme si, to, co doopravdy chceme už teď? Nestačí teď jen vypnout aktivitu a chillovat, dokud to nepřijde? Odjinud? Samo? Jo! Naše vnitřní nastavení, které řídí naše rozhodnutí tvoří naší realitu. Přenastav to tak, aby ta realita byla podle tvých nejlepších, nejpřínosnějších a nejradostnějších představ. Není prohra vsadit všechno a odejít s ''prázdnou''. Protože v takovém případě neodcházíš s prázdnou, ale s jednou z největších zkušeností, která ti dala sílu, poznání a moudrost, která je v tobě už navždycky, je hmatatelná a nikdo ti jí už nevezme.
btw
PS: Nejde o toho pravého, najít ho. Jde o to najít TU PRAVOU SEBE, PRAVÉHO SEBE.. Až pak může přijít on nebo ona. Já jsem ta pravá. Ty jsi ta pravá. Ty jsi ten pravý. A ta tvá drahá polovička si tě najde, povede jí k tobě tvoje vlastní světlo, který už umíš rozsvítit.
