Tenhle článek je věnován hlavně ženám, přesto si z něj i muži mohou odnést velmi cenné ponaučení v rámci vnímání svých drahých poloviček, kamarádek, matek, kolegyněk, obecně žen ve svém životě. Než jsem si sama se sebou urovnala na 100% ‚,Jo, jdu do toho, tohle chci předat dál.‘‘, byl to opět boj ego vs. srdce. Přeci jen ta nejzranitelnější témata se většinu života snažíme chránit, ze strachu, že to někdo použije proti nám. Jelikož tenhle blog slouží hlavně mě, jako pomůcka autoterapie, napsala bych ho tak jako tak, přesto si myslím, že právě tohle téma je víc než potřeba dostat po povědomí více lidí a začít transformovat.
Co je to endometrióza?
Klinicky řečeno: ‚,Endometrióza je nejčastější gynekologické onemocnění žen v reprodukčním věku. Buňky endometria (sliznice dutiny děložní) se u nemocných žen nacházejí i mimo dutinu děložní, např. ve vejcovodech, na vaječnících či jinde v dutině břišní (dokonce mohou být nalezeny i na plicích či mozkových obalech). Endometrium uložené kdekoliv v lidském těle reaguje na hladiny pohlavních hormonů. To znamená, že v době menstruace dochází v ložiscích endometriózy ke krvácení a rozvoji chronického zánětu. Tyto tkáňové změny pak jsou jednou z nejčastějších příčin ženské neplodnosti.‘‘
Jako laikovi a skeptikovi ke striktním západo-medicínským způsobům a interpretaci nemocí jsem tomuhle vysvětlení pramálo rozuměla. Nikdo nebyl schopný vysvětlit mi to jednoduše ‚polopatě, lidsky‘, takže jsem pořádně nevěděla, CO to doopravdy pro mě znamená. První článek, který jsem si po této diagnóze googlila na mě řval ‚,neplodnost‘‘, a i když jsem později byla ujištěna, že to není tutovka, stejně asi jako žena rozumíš, že to nebylo příjemné zjištění. Začala jsem tedy googlit poctivěji. Jako milovník a zastánce psychosomatiky jsem věděla, že právě tahle společností vnímaná pseudověda, mi dá jistě přesnější odpověď na to, co se mi tímto snaží tělo říct.
‚,Ženskost na nesprávném místě. Vnucování vlastního rytmu. Výzva přemístit ženskost na jiné, neobvyklé roviny.‘‘
Tahle interpretace už mi byla bližší a dala mi možnost si to rozkouskovat a tím spíš pochopit. Jelikož mi od dubna doktoři nebyli schopní na 100% potvrdit, zda jde opravdu o endometriózu a tedy doporučit nějaký způsob léčby, ani já sama jsem to nijak výrazněji neřešila. Pointu jsem asi chápala, ale přesto si jela ve svém vlastním stereotypu chování a myšlení dál. Mě se to přece netýká, mě se to stát nemůže. Zřejmě jsem potřebovala větší facku.
Po pár měsících mi to to srozumitelněji podali konečně i doktoři.
‚,Zjednodušeně řečeno, jde o lokální nezhoubný nádor.‘‘
Chtěla jsi facku? Prosím.
O…….k.
‚,Jak to můžu řešit?‘‘
‚,Jste tu včas, plodnost to v tuto chvíli nijak neohrožuje. Doporučuji co nejdříve těhotnět, nebo nasadit hormonální antikoncepci.‘‘
V podstatě ‚,Teď, nebo možná nikdy.'' WTF?! O…………k?!
Holky, ženy, co jste kdy v životě měly/máte zkušenost s HA, která není zrovna pozitivní, možná se na to tváříte stejně jako já. Pro mě prášky už nepřichází v úvahu. Po 7 letech užívání se ze mě stal úplně jiná osobnost – náladová, přecitlivělá, výbušná, hysterická, urážlivá, frigidní kráva. Beze srandy. Po rozchodu, kdy nebyl důvod HA dál užívat, mi teprve začaly docházet skutečné následky, hlavně po psychické stránce. Do měsíce po vysazení jsem měla hned výrazně lepší náladu, pleť, chuť do života, chuť na sex, a uvědomila jsem si, že nebyla chyba ve mně, že bych taková doopravdy byla, ‘‘pouze‘‘ se mi moje vlastní Já mstilo za podpásovku ve formě cizího nehezkého materiálu v mém těle. Tento přístup medicíny mi proto moc nedává smysl – jak může chemie, umělé hormony, nastolit rovnováhu v tak přirozeném mechanismu?! Pravdou je, že zbavit se toho v mém případě nepůjde nikdy. Mohu to prášky utlumit, aby endometrióza nerostla, nebo ji zastavit těhotenstvím. Ale ani pak není 100% zajištěno, že se nevrátí.
Druhá doporučená možnost – těhotnět. Kdo mě zná, ví, že miluju děti. Moje reakce na děti je stejná jako na štěňátka. Neumím ovládat a ‚sežrala‘ bych je, jak jsou kouzelný, ALE.. Pro nikoho není objevem světa, že se žena sama neoplodní. Takže asi tak k této možnosti.
Dále mi bylo v každodenním životě pro zmírnění příznaků doporučeno vyhýbat se sóje a zkusit třeba nějaká homeopatika, ‚,jejichž úspěšnost však není vědecky podložena, takže..''. Dobrý, díky doktore, nemůžeš mi doopravdy pomoct, nemám ti to za zlé. Nebudu lhát, uzemnilo mě to těžce, ale jelikož VÍM, že máma prostě budu, a to skvělá, nebrala jsem to ani chvíli na 100% jako hotovou věc. I přesto tam byly silné momenty sebelítosti a smutku. Pak, jak to už mám nějak naučené, jsem se oklepala a začala dál pátrat, co s tím tedy reálně můžu dělat, jak to pochopit, rozklíčovat a vyléčit.
Kdo mě zná, ví, že jsem profík ve šťourání se ve věcech, tématech a ‚problémech‘. Nebyla bych to tedy já, kdybych se na to nepokusila podívat symbolicky. Moje vlastní interpretace, v návaznosti na klíčová slova psychosomatiky k této problematice, se měnila/rozšiřovala/prohlubovala každým dnem a každou novou zkušeností v rámci běžných každodenních situací.
Klíčová slova k endometrióze z psychosomatického hlediska: ženskost, nerovnovážný cyklus, vnucování, neobvyklá ženskost.
Pokud ti ještě neupadly oči od protáčení panenek, pojďme si spolu tyto pojmy rozklíčovat, abychom to lépe pochopily. V rámci mého celkem krátkého, za to troufám si říct prošpikovaného života milionem vlastních podivných zkušeností a příběhů žen, jsem totiž vypozorovala (a nejsem z toho šťastná), že neumíme být ženy na 100% v té nejpřirozenější esenci ženskosti. A tohle lze brát jako takový menší větší apel.
Co to doopravdy znamená být ženou? Jak se ženskost projevuje?
Každá si pod tímto pojmem představíme něco jiného, a pro každou z nás znamená být ženou něco zcela jiného. Omezenější vnímání archetypu ženy může způsobovat stereotypizace tohoto pojmu mužskou populací, ale vlastně už tohle je stereotyp (:D), takže v tom vrtat nebudeme, ale asi chápete, co tím chci říct. Ať už si pod tím představíme krásu, péči o svůj zevnějšek, slušné vyjadřování, úsměv, upravený vyšperkovaný styl oblékání, péči o rodinu, atd., bohužel jde stejně o poněkud omezený pohled na to, co to doopravdy znamená. Když si ten výčet přečteme znovu, můžeme si uvědomit, že jde jen o vnější projevy, znaky, charakteristiky této esence a rozhodně jsou na místě, patří k tomu. Jsou to ale vlastně jen výsledky vnitřního nastavení – ‚,toto znamená být ženou, to k tomu patří.''
Ale co znamená ženskost, když jde o naše nejhlubší hodnoty a přístup k životu, a tedy i všemu a všem v něm?
Popíšu to zde z pohledu, který mě osobně dává smysl a snáz to takto dokážu pochopit.
Jak jistě víš, lidský mozek je rozdělen na dvě symetrické hemisféry, kdy každá se zabývá systémem zcela odlišných funkcí a operací, které řídí naše fungování v každodenním životě, život obecně. Jde o hemisféru pravou a levou. Může nás zmást, že každá z těchto hemisfér ovládá opačnou stranu našeho fyzického těla. Levá hemisféra ovládá pravou polovinu těla a jde o mužskou/maskulinní polovinu. Zatímco pravá hemisféra, řídící levou část těla představuje ženský princip. Toto žensko-mužské rozdělení v sobě máme každý, ať jsme genderově muž či žena, nehraje to roli. Stejný princip funguje ve významu a interpretaci YINU a YANGU, symbolu rovnováhy mezi temnotou a světlem.
Tyhle všechny charakteristické znaky má každý člověk do jednoho. Každá žena v sobě má mužské elementy, stejně jako muži se v určitých situacích mohou chovat víc žensky. A to je naprosto v pořádku. Harmonie. Být ženou proto neznamená zastávat pouze kvality vypsané u Yinu/Feminity, je to pouze výčet těch čistě ženských kvalit. Můžu být ženou a být výborná ve vlastnostech čistě mužských, a můžu s tím být celkem spokojená a úspěšná, ALE, tady nastává to ale! Čti dál.
Tento symbol, stejně jako náš život je o rovnováze. Ať si myslíte, že je smyslem našeho života cokoliv, za mě je to rovnováha. Podstatou života je žít. Žít takový život, který je v rovnováze, protože jenom v té jsme dokonale spokojení, naplnění a šťastní. Každý takovou rovnováhu spatřuje a nachází v jiných životních podmínkách a v jiném vnitřním rozpoložení. I zde k tomu každý směřuje jinými cestami a pomocí jiných prostředků.
Žijeme ve společnosti, která je řízena mužským elementem, už jen ''díky'' obsazení hlavních řídících pozic světa muži, kteří jsou primárně poháněni mužským elementem – rychlostí, mocí, sílou a ambicemi. Bohužel tyto kvality využívají k dosahování takových cílů, které jsou egoistické, a v tak velkém měřítku destruktivní, to snad všichni bezpochyby vidíme a vnímáme.
Takový systém vytváří nátlak na zbytek populace, na každého zvlášť, ‚nutí‘ nás se přizpůsobovat tomuto tempu a ‚požadovaným hodnotám vedoucím k úspěchu‘. Tady si vysvětlíme to ALE. My totiž nemusíme vůbec nic! Nejsme otroci, můžeme se vymanit. Jako ženy jsme se po dobu x generací učily, jak být spíše muži. Musely jsme se naučit jak být stejně výkonnými, ambiciózními, úspěšnými, akčními a jak dosahovat výsledků tak, abychom udržely krok s požadavky společnosti, které když jsme jednou součástí, zdá se že nemůžeme jednat jinak. V téhle iluzi jsme se naučily žít, byla nám předána generačně, jako naučený systém fungování. Takové kvality a jednání žen možná mělo význam kdysi, kdy bylo nutné k přežití. Např. v době válek, kdy většina mužů byla na frontě, a běžný život musely obstarat právě ženy. Najednou byly v rolích, které neznaly, ale které musely fungovat a musely je řídit ony, muži byli pryč. Kdyby si nepřivlastnily tyto mužské kvality, zřejmě by nepřežily, kdyby jen seděly doma a pletly ponožky. ALE, je to i dnes, tady a teď, životně nutné, aby ženy zastávaly mužské charakteristiky? Jsme ve válce? Možná samy se sebou, ale jinak nejde o život. Máme snad nedostatek mužů, že MUSÍME nahradit jejich činnost? Ne.
Hodně žen v mém okruhu je hodně pracovně orientováno ve svém jednání, ačkoliv samy často zmiňují, že jejich prioritami jsou vztahy a rodina, čas na vlastní koníčky a obecně pohoda. Patřím mezi ně. Jde nám to všechno. Tady stereotyp ženského smyslu pro multitasking sedí. Dokážeme se postarat o víc věcí najednou. Pracujeme stejně dlouho, někdo i déle, než muži, umíme si zajistit stabilní příjem, stabilní zaměstnání, často více než jedno, staráme se o rodinu, rodíme děti, pečujeme o domácnost, kam vnášíme pohodlí, světlo, teplo, lásku. Snažíme se být samostatnými, nezávislými, protože během života začneme věřit tomu, že nikdo jiný se o nás nepostará tak, jak potřebujeme. Jdeme si za tím tedy samy. Projevujeme vůli, sílu, vytrvalost, úsilí. Konáme, dosahujeme. Většina výčtu se řadí k maskulinním vlastnostem. Jsme dobrými muži. A skvělými ženami – jsme citlivé, umíme se vcítit do druhého člověka, naslouchat, podpořit, milovat bezpodmínečně. Čemu však přikládáme větší váhu ve smyslu vlastního sebehodnocení?
Všechno tohle umí i muži. Apeluji však na onu ROVNOVÁHU! Sáhněme si každá na srdce, jaké vlastnosti a jednání v našem vlastním přístupu k životu převažují? Jsme více doma nebo v práci? A kde je nám líp? Jsme více zaneprázdněné ''nutnými'' povinnostmi, nebo máme spíš čas dělat to, co nás doopravdy baví a naplňuje? Co nám víc vyhovuje? Jsme vnímány spíš jako stroj na peníze, nebo jako laskavé duše? Co je nám příjemnější? Je nám líp v pozici výborné zaměstnankyně nebo skvělé partnerky nebo milující matky? Jsme více oceňovány za to, jak jsme silné, nebo za to, jak jsme něžné? Každá jistě odpoví jinak, pro každou má význam něco jiného, a tak je to správně, pokud je vše v rovnováze.
Po dobu několika generací, jak již bylo zmíněno výš, jsme se musely naučit vzít věci do svých rukou. Převzít kontrolu a zodpovědnost za věci, které do té doby zabezpečovali muži. Potřeba kontroly je jedním z největších bloků většiny ženské populace. Zažité, v tomhle případě přežité vzorce už prostě nejsou potřeba. Přesto je užíváme a spíš si škodíme. Podvědomě, z dob, kdy tomu tak bylo, máme uložen program, že když to neuděláme my, nikdo jiný to neudělá. Myslíme si, že bez našeho přičinění se určité věci prostě dít nebudou. Tenhle nešvarný zvyk je zřetelný hlavně v našich mezilidských vztazích, kdy vytváříme podvědomě nátlak na lidi kolem sebe. Přehnaně se zajímáme, přehnaně vkládáme úsilí do něčeho, co si přejeme získat, přehnaně reagujeme na věci, které však nejsou reálnou hrozbou a přehnaně se bojíme o své vlastní bezpečí. Až tam sahá touha být samostatnou, vydobýt si své, svým vlastním způsobem, který opět dost často dopadá destruktivně. Málo kdy si uvědomíme, že když se téhle potřeby pustíme, delegujeme určitou zodpovědnost jiným, mohou ty situace dopadnout třeba mnohem lépe, protože ten člověk může přijít s konstruktivnějším způsobem, který mi ze svého hlediska nevidíme. Tlačíme na partnery, snažíme se změnit členy rodiny, za každou cenu najít ‚to správné zaměstnání‘, atd. Stejně jako vše, i tato vlastnost má své plusy i mínusy. Podobnou vůlí můžeme dosáhnout obrovských posunů, ale všeho moc škodí.
Tímhle chováním si podvědomě vynucujeme podmínky, které už však dávno máme, celou dobu jsou nám k dispozici, tady a teď, před nosem. Přehlížíme je, protože si samy sebou nejsme dostatečně jisté, dostatečně sebevědomé a vděčné. Málo kdy se zastavíme a oceníme samy sebe: ‚,Jsem skvělá. Odvádím skvělou práci. Zvládla jsem velký posun. Dělám tolik věcí najednou. Proč bych teď nemohla na chvíli vypnout?!‘‘ Pochválit se, do takové míry, abychom si uvědomily, že si toto uznání nemusíme vybojovávat nikde venku. Jsme úžasné i když neděláme vůbec nic a PROSTĚ JEN JSME. Naše přítomnost, intuice, pochopení, láska, naladění, pocit bezpečí sama o sobě je něčím, co dáváme/děláme, aniž bychom si to uvědomovaly, činily tak vědomě. Neuvědomujeme si také, že JEN TOTO dokáže nám i ostatním občas pomoct víc než přehnaná činnost, úsilí a rychlost.
Tím, že se vnucujeme a děláme věci, které nás vlastně nebaví vyjadřujeme naši nízkou sebeúctu. Domníváme se, že si nemůžeme dovolit nechodit do práce, vzít si volno, říkat ne, když to tak cítíme. Bojíme se. Bojíme se, že nebudeme mít potřebné prostředky, že budeme nějak ponížené, nebo odmítnuté. Že nebudeme v bezpečí. Tímto promlouvám hlavně k ženám, které mají základní podmínky k životu, za které já osobně považuji kompletní stabilní rodinu. Pokud máme někoho, kdo nám v nesnázích může pomoct, nikdy nejsme samy a nikdy nám vlastně skutečně nic hrozného nehrozí. To neznamená, že se máme vykašlat na práci, protože spoléháme na pomoc blízkých. Pokud nás však souhrn okolností dožene na pokraj sil, k depresi, neschopnosti fungovat v každodenním životě, nutit se do něčeho v mínusových hodnotách energie určitě ničemu nepomůže. Kdo toto štěstí v podobě rodiny nemá, tam je samozřejmě pochopitelné, že často musí jet na 100%, aby si zajistil vše, co potřebuje. To abychom se nepochopili špatně.
Co je myšleno neobvyklou ženskostí?
Každá žena to procítí opět jinak. Obecně to chápu tak, že jde o to DOVOLIT SI (už jen to je neobvyklé, protože jsme na sebe často přísné) být více ženou tam, kde jsem do teď byla spíš muž. Ubrat mužské snahy a dopřát si chvíli pauzu. Dovolit si říkat ne a upřednostnit své vlastní skutečné, hlubší potřeby. Neobvykle přepnout své vidění sama sebe. K tomu si potřebujeme jednoznačně určit své životní priority a stanovovat si hranice vůči okolnímu světu. Co už je moc? Co už nezvládáme? Co už nám nedělá dobře, obtěžuje nás, přetěžuje? Kde si nevážíme samy sebe a snižujeme svou cenu, jen abychom dosáhly domnělých úspěchů? Kde v mém životě je nerovnováha? Jak v té oblasti jednám? Jak moc to přináší užitek mě nebo ostatním zainteresovaným? Jak bych to mohla změnit?
V čem jsem v tomto pro sebe osobně uviděla další významnou symboliku je těhotenství/nový život/dítě v té abstraktnější podobě. Na cestě svým duchovním poznáním a růstem jsem přišla k jedné úžasné informaci. Tou je, že změnou našeho vědomí, transformací našeho podvědomí, zažitých neprospěšných vzorců, celkově stáváním se lepší verzí sama sebe, transformuji své vlastní DNA. To je zřejmé, to člověk sám na sobě znatelně vnímá a cítí. Tím vším si mění život k lepšímu, byť to vyžaduje ‚větší výzvy‘. Co mě ale nejvíc nakoplo, bylo právě uvědomění, že takové nové, přetvořené, čistší DNA, mám pak možnost předat svým dětem, nové generaci, která bude plodit další generace, atd. Takové DNA už bude zbaveno generačních vzorců, bloků, perspektiv, vnímání, které já teď vědomě transformuji. Že mé děti už neponesou karmu, kterou já teď vyrovnávám. Jednoduše řečeno, že už nebudou muset řešit věci, které řeším já, a které řešili lidi v mé rodové linii x generací zpět. Dávám tím možnost nejen sobě, ale i jim vidět věci pravdivěji, vnímat uvnitř skutečnou vlastní pravdu a hodnoty, vnímat sebe sama a to své jedinečné volání, GPSku a dosahovat přesně toho, po čem budou toužit.
Symbolika těhotenství je významná i pro ty, se kterými v současné chvíli samotné těhotenství nerezonuje. Jde o stav, kdy v člověku obecně vzniká něco nového. Kdy vědomými úmysly iniciujeme takové činy, které směřují ke konkrétnímu cíli. Co se takto rodí může být nový nápad, myšlenka, projekt, touha po něčem. Odvedli jsme potřebné kroky, zaseli semínka a teď už se JEN ČEKÁ A VYŽIVUJE. Já osobně jsem ale šíleně netrpělivá, vzhledem k potřebě kontroly a nedostatku pocitu bezpečí (sebedůvěry). Alegoricky řečeno se tím pádem vlastně snažím to miminko vytáhnout dřív, než je schopné žít. Jako bych tou netrpělivostí každou chvíli nakukovala do břicha, jestli už je teda hotové a může se laskavě konečně vyloupnout. Vím, že jde o docela absurdní představu, ale symbolika docela přesná. Dát nový život nemusíme jenom dítěti. Sami jsme často v bodě, kdy bychom si přáli začít od 0, s čistým štítem se pustit do něčeho nového, s novou svěží energií a motivací. Být jako to miminko, co je jako nepopsaná kniha. Ono ještě neví, co je bolest, co je zklamání, co je dřina, co jsou povinnosti. Ono je skvělé, když si hraje, když se směje, když prostě JEN JE! Nikdo po něm nic nechce, nemá od něj zpočátku žádná očekávání. Je to miminko, má dovoleno JEN BÝT a je přesně proto dokonale láskyplně přijímáno. Kdo by to nechtěl?! Nemuset nic a přesto mít všechno. (Popisováno z hlediska harmonie v rodině a životních podmínkách).
Abych se vrátila k pointě..
a vyjádření toho, k čemu mě toto vše dovedlo. Surově mi to ukázalo, jak málo si dovoluji být ženou, jak přehnané nároky mám sama na sebe a jak přísná sama k sobě jsem. Jak si sama sebe nevážím. Že dělám moc věcí, které dělat nemusím a málo těch, které dělat chci a můžu. Srovnalo mě to s realitou a natvrdo mi to ukázalo, KDE je ona nerovnováha. Že je skvělé dokázat fungovat ve 2 zaměstnáních, ale že to není nic obdivuhodného, pokud člověk padá na hubu. Je skvělé být samostatnou a do toho všeho pomáhat ostatním, není to už tak skvělé, pokud sama nemám to, co doopravdy potřebuji. Došlo mi na tom, jak málo si uvědomuji svůj vlastní progres a své přednosti. Nedělám toho zrovna málo a nejsou to zrovna činnosti, které by vyžadovaly minimum úsilí a energie. Tím, že neuznávám svou hodnotu vysílám vlastně signál, že nejsem dost dobrá. Snižuji své hranice, jen abych se na oko dostala blíž tomu, po čem toužím. Jenže čím níž mám hranice, tím spíš může má energie být využita, vycucána, aniž by to cokoliv/kdokoliv venku dělal úmyslně. Snažím se všeho dosáhnout sama, málokdy si řeknu o pomoc, protože se cítím trapně a poníženě, že svou žádostí někoho otravuji. Tak si radši poradím sama. Bojím se, že nebudu mít dostatek peněz, přijdu o bydlení, a proto pracuji víc, než je zdrávo. Chci mít kolem sebe hodné, laskavé lidi, tak se snažím sama k okolí být taková na 110%, s vírou, že se mi to jednou vrátí. Rozhodnu se rozdat 20 výkladů zdarma, jen abych pomohla ostatním zodpovědět otázky, které je tíží, těm nezkušeným ukázat, že se těchto praktik nemusí bát, ba naopak jak prospěšné pro ně mohou být. Poskytuji zdarma informace, které si myslím, že nenacházíme denně na ulici. Snažím se si aktivně přitáhnout ten ‚správný‘ vztah, vkládám své úsilí, energii a lásku do představy, které věřím a klamu sama sebe, když v tom pokračuji i bez zpětné vazby a reciprocity. Tohle vše dost možná působí jako sebelítost a soud vůči světu kolem mě. Pochopitelné. Sama bych to tak dřív taky vnímala, dokud jsem neznala sama sebe a tudíž jsem pak těžko mohla vidět hodnotu jiných lidí kolem. Jenže já už se znám. Jen jsem té nové verzi sama sebe nepřizpůsobila svůj svět kolem, nedala najevo – tohle jsem teď já, takhle teď jednám, tohle teď dělám, tohle mi už nevadí a tohle naopak už si líbit nenechám. Je to moje vlastní zodpovědnost a ‚chyba’, že jsem včas okolnostem a lidem kolem sebe nestanovila pevné hranice a jasně nevyjádřila sama sebe a své potřeby. Bez hranic může vznikat chaos. Ten se teď fyzicky manifestoval v podobě endometriózy v mém těle. Rozdávala jsem se zadarmo, jen proto, že jsem nevěřila, že mi mou energii/úsilí/a čas někdo vrátí jen tak, sám od sebe, protože chce. Myslela jsem, že když přidám plyn, budu v cíli dřív. Ať už jde o vztahy, práci, sociální působení. Takové rozdávání zadarmo se mi pak vracelo formou arogance, egoismu a nevděčnosti v nejrůznějších podobách, od nejrůznějších lidí, v nejrůznějších situacích. Není divu. Vztahy a jejich zrcadlo pro nás. Zrcadlilo mi to mou vlastní aroganci vůči mým skutečným potřebám.
Neumím si upřímně beze studu říct: ,,Jsem citlivá, jsem pracovitá, jsem milující, jsem skvělá.'' Taky jsem ale unavená, přepracovaná, zklamaná a vycucaná. Taková jsem a ostatním se to buď líbí nebo ne. Víte jak.. Říkáme to všechny, ale málokdy si to skutečně dovolíme prožít, vyslat do světa a stát sis za tím.
‚,Lidé si k tobě dovolí pouze to, co jim dovolíš.‘‘
A to je celé to gRó.
Dovolovala jsem to. Ze strachu, že když stanovím hranice, lidé ode mě odejdou, nebudou mít zájem o mou práci a pomoc. Že když řeknu ne, nedosáhnu svého. Že když stanovím cenu za výklad karet, nebude nikdo ochotný jí zaplatit. Že když přestanu dávat lásku, že jí nedostanu nikdy zpátky.
ILUZE! Blbost. Chyba. Chyba v mém vnitřním, hlavně mentálním nastavení!
Ale chybami se člověk učí, no ne? Tímto vyjadřuji své vlastní hranice a potřeby. Nemusím dělat to, co nechci. Mám právo říkat ne. Mám právo odcházet ze vztahů a situací, ve kterých se necítím bezpečně a dobře, které mě obtěžují. Můžu se rozhodnout nekomunikovat, pokud necítím upřímné záměry od protistrany. Můžu změnit názor a rozhodnout se jinak. Nemusím se účastnit dějů, které mě nebaví, jen abych byla společensky přijata. Nemusím být neustále aktivní. Zasloužím si odpočinek. Zasloužím si získat odměnu/výměnu za svou energii od lidí, kterým poskytuji tu svou. Zasloužím si upřímnost, kterou se sama řídím. Je to sobecké, ale také je to opak toho, čím jsem se řídila doposud. Jestli jsem do teď byla rozdavačná a přehnaně štědrá za situací, kde mi už spíš to škodilo, budu teď zdravý sobec, který si dovolí přijímat to samé a mnohem víc, než sám vydává.
Kdo má z tohoto článku dojem, že teď potřebuji politovat nebo dohazovat potenciální otce mých potenciálních dětí, ten je na omylu. Ani jedno nepotřebuji a nechci. Záměrem tohoto článku bylo na prvním místě vyjádřit jasně své vlastní stanovisku vůči lidem a situacím kolem mě, kde chybí rovnováha. Druhým, neméně důležitým důvodem tohoto článku je apel na ženy:
Pečujte o sebe. Nejen po fyzické, zdravotní stránce, ale hlavně té emocionální a duševní. Dovolte si být ženami se vším všudy. Dovolte si to, co jste si do teď zakazovaly. Dovolte si brečet. Dovolte si přiznat, co vás trápí. Dovolte si říct o pomoc. Dovolte si odpočívat. Dovolte si říkat ne. Dovolte si upřímně vyjádřit sama sebe, v jakékoliv formě cítíte potřebu. Dovolte si někdy JEN BÝT a za ničím se nehnat.
Dbejte tímto způsobem na prevenci. Mám na mysli převážně preventivní prohlídky u svých gynekologů. Věnujte péči a pozornost tomu nejcennějšímu co máte – své lůno. S tím je spojena nejen hygiena, životospráva, prevence, ale i vědomí toho, KOHO tam pouštíme a za jakými účely. Pro zábavu? Pro fyzické potěšení? Sport? I tam je třeba rovnováha. Všeho moc škodí – moc sexu, i moc askeze. ROVNOVÁHA!
Apeluji i na muže. Dovolte svým ženám, kamarádkám, matkám a dalším ženám ve svých životech být ženami, přesně tak, jak ony samy chtějí. Přijměte je přesně takové, jaké jsou. Respektujte jejich hranice, oceňujte jejich energii vám věnovanou. Neberte je jako samozřejmost. Ony to nemusí dělat. Dělají to, protože chtějí.
Co teď udělám já, protože chci, je, že vypínám.
Dovoluji si odpočinout, restartovat a regenerovat. Odjíždím z města, vypínám sociální sítě a hlavně myšlenky. Budu s rodinou, protože ta není samozřejmostí. Budu v přírodě. Budu se uzdravovat. Přijímat. Vnímat. Děkuji za pochopení všem, kterým nevyhovím v tom, co jsem prvně ‚slíbila‘, i těm, kteří se mnou nějak počítají. Vypínám, abych mohla přehodnotit své priority, svůj vztah sama k sobě, jako k ženě, ke svému zdraví a tudíž pak mohla zdravěji fungovat ve vztahu s ostatními, v jakékoliv životní oblasti. Teď potřebuji vyléčit já, a když neváhám pomáhat ostatním, asi by byla hloupost nevyslechnout vlastní prosbu o kousek pochopení.
Co pro sebe uděláš dnes ty, protože chceš?